Příběhy

TAHLE PRÁCE NENÍ PRO KAŽDÉHO

Něco nebylo v pořádku. Už když jsem se vzbudila, ještě než si pro mě přišli, jsem věděla, že se něco děje.

Bylo sice brzo, slunce sotva vyšlo nad střechy, ale Novigrad nikdy nespal. Nikdy! Herny jely bez ustání na plný chod, lidé v ulicích řvali na zloděje, ať už bylo ráno, nebo večer, a děvky? Ty snad ani spát nepotřebovaly. Město mělo být i v tuhle časnou hodinu hlasité jako novorozeně a stejně tak otravné… Dnes bylo ale za oknem mrtvolné ticho a ve vzduchu bylo cítit napětí jako v obecenstvu před popravou. Novigrad – ne ten na povrchu, ale ten pravý Novigrad – se na něco připravoval. 

“A co mám s tím magorem teď jako dělat?” duněl za dveřmi tlustými jako městská brána hlas pana Dijkstry. I když jsem věděla, že jsou dveře z druhé strany polstrované právě proto, aby zpoza nich nebylo nic slyšet, vůči jeho pronikavému hlasu to nebylo nic platné. 

“Máš v tý svý palici vůbec něco?” otřásly se znovu dveře, když pan Dijkstra někomu odpovídal, nejspíš jednomu ze svých obchodních společníků, jak říkal svým nejbližším. “Ten dement mi to řekl naprosto jasně, co s ním hodlá udělat!”

Na dřevěné lavici jsem seděla jako vždy mlčky, nohu položenou přes nohu a s rovnými zády opřená o chladnou stěnu. V místnosti se mnou bylo ještě několik lidí, většinou mužů, ale i ti byli tiší a buď nervózně přešlapovali z místa na místo, anebo se sklopenýma očima točili palci na rukou. Dokonce i Janek se dnes obešel bez svých obvyklých oplzlých průpovídek a spokojil se jen s tichým: “Sluší ti to. Buď tam opatrná, dneska je pán celej na trní.” Byl do mě zamilovaný, to by poznal i slepec. I kdybych o něj ale měla zájem, v tomhle městě by to člověk s elfkou neměl jednoduché… Ne, raději o tom ani neuvažovat, řekla jsem si už po tolikáté. 

“Jak to myslíš, nechat ho to udělat? Máš místo mozku salát?” ozvalo se znovu zpoza dveří a já si nemohla nevšimnout, jak se i ti nejdrsnější bouchači v místnosti otřásli. “Co myslíš, že se asi tak stane, když ho kurva nechám unýst korunního prince Ofieru?” pokračoval pan Dijkstra v poměrně jednostranné diskusi.  

“Bohové, na co vás mám?” zahromoval nakonec a přes dveře najednou skoro nesrozumitelně dodal: “Petře, dojděte pro ni. A vy ostatní se mi kliďte z očí, vyřeším to sám.”

Dveře se otevřely a s pochmurnými, zamračenými pohledy z nich vyšli tři pánovi pobočníci. “Slečno, můžete dál, pan Dijkstra vás očekává,” vykoukl ze dveří jako poslední malý nevýrazný mužík s kulatým obličejem a mastnými vlasy - účetní Petr.

Vešla jsem dovnitř, hluboce se uklonila a zůstala stát uprostřed bohatě, ale účelně vybavené pracovny. Voněl tu papír, dřevo a vosk, ale všechno to téměř překrýval pach potu předchozích návštěvníků a hustý vydýchaný vzduch. 

“Mael, vítej,” kývl na mě pan Dijkstra a unaveně se zhluboka nadechl. Byl to mohutný muž, jako vždy elegantně oblečený v modrých barvách doplněných zlatým vyšíváním a knoflíky. “Člověk se tady snaží něco vybudovat, dělá kvůli tomu kompromis za kompromisem a nakonec mu čáru přes rozpočet udělá… Informovali tě, co se děje?” zarazil se.

Samozřejmě, že jsem se informovala. Když jste poslouchali na správných místech, bylo toho plné město. “Vím,” přikývla jsem stroze.

“Ty obchodníci vůbec netuší, co způsobili,” zakroutil pán hlavou. “Vystavujou si tady to svoje zboží, jako by se nechumelilo, a vůbec při tom nevěděj, co jim hrozí.”

Znovu jsem přikývla. Plno lidí totiž nevědělo, co jim v tomhle městě hrozí. Alespoň ne dokud nebylo moc pozdě a nedívali se na svá střeva rozházená po dlažbě.

“A Zkurvysyn tomu nepomáhá,” povzdechl si pán. “Nevím, co má v plánu, ale nemůže to bejt nic dobrýho. Kdyby do prdele šlo o kohokoliv jinýho, jenže tohle je korunní princ! Nedokážu si ani představit, v jakejch hovnech se budeme brodit, jestli se mu něco stane.”

I s tím jsem mohla jen souhlasit. Živě jsem si pamatovala, kolik práce měl pan Dijkstra jen s tím, aby se lordové města sešli u jednoho stolu, natož aby se pak spojili do jedné organizace. Žádné další komplikace v už tak problematické době nepotřeboval.

“Řeknu ti, co uděláš, Mael,” podíval se na mě a zamyšleně se při tom opřel ve svém křesle. “Musíš je varovat, říct jim, že se něco chystá. Nevím zatím co, ale je to na spadnutí. Jako vždy ale potřebuju, abys byla maximálně diskrétní. Pokud se Zkurvysyn dozví, že jdu proti němu, veškerá naše práce půjde do kopru.”

“Samozřejmě, pane,” řekla jsem. “Naprosto chápu. Víte, že vás nezklamu.”

“To vím, a proto jsem nechal poslat právě pro tebe,” zkroutil obličej do něčeho, co mohlo být jedině náznakem úsměvu. “Jakmile budeš hotová, taky se mi tady zase ohlas.”

Takže jako vždy, pomyslela jsem si. Rozloučila jsem se další hlubokou poklonou a odešla být nenápadnou elfskou žebračkou, jakých je město plné.

KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA

“Chci jeho prst,” zachraptěl ten chlápek za kterým mě poslali, a přesně v tu chvíli jsem pochopil tři věci:

Zaprvý - že jsem sem neměl vůbec lézt. Já vím, možná mi to mělo dojít už když mi říkali, kam že to vlastně půjdu, nebo když mi pořád dokola opakovali to tajný heslo, bez kterýho se tam prej rozhodně nedostanu, nebo když mě u vchodu do herny šacovali dva týpci velký jako gorily, nebo když jsem pak zjistil, co za privátní společnost v tý herně momentálně je… Kurva, mělo mi to dojít mnohem dřív! Ale pochybuju, že když už jsem se sem dostal, můžu jen tak odejít. Do prdele!

Zadruhý mi došlo, že na tohle nemám. Nejsem na to stavěnej. Nejsem svalnatej, nebo vysokej, nejsem drsnej, a dokonce ani s mečem se nedokážu pořádně ohánět. Do prdele, vždyť mi to ani moc nepálí! Co jsem si sakra myslel, upsat se právě Zkurvysynovi? Kdybych nemyslel pérem a nechtěl si dokázat, jakej jsem chlapák, třeba by mi došlo, že když se někdo jmenuje zrovna takhle, pracovat pro něj nebude to nejlepší rozhodnutí. 

A zatřetí - že máma měla pravdu, když mi tehdy říkala, že je jí jedno, co budu dělat, ale ať se hlavně nezaplejtám se špatnejma lidma. Jenže to bys mě, mami, musela porodit s něčím v hlavě. 

Bohové, já jsem dutej, až to bolí! Nakráčel jsem si sem jak pán velkomožnej, domašíroval jsem až k tomu pokerovýmu stolu, kde i ten nejmladší z osazenstva má na svým kontě víc mrtvol, než mně je let, a jak úplnej kretén jsem z pusy vypustil: “Pane Vladimíre, pan Junior vám posílá vzkaz. Prý jak se z lesa volá, tak se do lesa ozývá.”

Kdybych nebyl blbej, věděl bych, jak hloupě to zní. Všichni se zarazili, všechno přestalo, čas jako by zmrznul a místnost ztichla.

“Cos to řek?” zavrčel ten muž uprostřed a sundal nohy ze stolu. Měl zelenou vestu zdobenou zlatem, na nohou jezdecký boty a na hlavě, kromě několika posledních cárů vlasů nad čelem, plešku. Podle popisu to byl Vladimír, splést jsem se nemohl. 

“Zopakuj to,” otočil se na mě.

“J-jak se z lesa volá, ta-tak se do lesa ozývá,” zopakoval jsem naučenou větu. Celá místnost na mě upírala pohled a já si najednou připadal malej a bezvýznamnej.

“Chci jeho prst,” zachraptěl Vladimír a prudce se zvedl od stolu. Ten jeho výraz! V tu chvíli se netvářil jako člověk, ale snad jak nějakej podělanej démon. Někdo mě chytl zezadu pod ramenama. Nedokázal jsem se ani pohnout. Stisk měl jak z oceli. Držel mě a táhnul k nejbližšímu stolu. 

“Nůž!” zařval Vladimír a rázoval ke mně jak nasranej bejk. Někdo mu nůž okamžitě podal, a než ke mně došel, už mi další ruka – silná jako špalek – tiskla otevřenou dlaň k desce stolu. 

“Jak o tý větě víš? Pro koho tu kurva špehuješ?” řval na mě Vladimír svým chraplákem a já nechápal, co se děje.

“Zkurvysyn! Ř-řekl mi, abych v-vám to řekl. Pro nikoho nešpehuju. Po-poslal mě sem Zkurvysyn,” koktal jsem a každý slovo ze sebe potil jak kluk poprvý v bordelu. 

“Meleš hovna. Zkus to znova a pořádně si rozmysli, co řekneš, protože podle toho přijdeš buď o ukazováček, nebo rovnou o všechny prsty.” Hlavu měl tak blízko mýho obličeje, že jsem cítil, jak mu táhne z pusy. Všichni se na mě dívali. Byl jsem mršina a oni supi.

“J-já nevím,” snažil jsem si vzpomenout, jestli mi Zkurvysyn neříkal ještě něco dalšího, nebo jestli já něco neřekl špatně, ale v hlavě jsem měl úplný prázdno. “Fakt mě poslal Zkurvysyn, musíte mi věřit. Nelžu.”

“Takže všechny,” pokýval hlavou Vladimír. Sevření kolem mýho zápěstí ještě zesílilo. Ruka s nožem se mi mihla před obličejem, připravená řezat maso a drtit kosti, a já v tý chvíli paradoxně myslel jen na jednu jedinou, naprostou pitomost: Po tomhle mě máma určitě seřeže… 

Zavřel jsem oči, na tvářích ucítil slzy, v rozkroku mokrý teplo a z pusy mi vyšlo jenon trapný: “Musíte mi věřit…”

Nůž s třeskem narazil do dřeva a místnost se otřásla smíchem. “Jen tě zkoušíme,” řval smíchy Vladimír, vlčí úsměv roztažený od ucha k uchu. “Takže pan Junior potřebuje píchnout. Stejně sem se ho chtěl poptat, jak se má potom, co se pan Senior tak najednou vydal pod drn.” Znova se chraplavě zasmál a ostatní s ním. Nevěděl jsem, co mám říct; myslím, že jsem se trochu třásl.

“Vyřiď mu, že když se kácí les, lítají třísky a řekni mu, že se za ním zastavím, protože jestli je to to, co si myslím, že to je,” šibalsky se na mě usmál, “tak mu samozřejmě s mýma chlapcema rádi pomůžeme.”

SAHIR RUNOTEPEC

Snad mám pro pana Rašída všechno, opakovala jsem si seznam, který mi dal, úzkostlivě pořád dokola. Chtěl samé exotické přísady! O některých jsem nikdy ani neslyšela, ale situace se podle všeho rychle vymykala kontrole. Neobvyklá řešení pro neobvyklé situace, říkala jsem si. A navíc, pan Rašíd byl prý něco jako čaroděj – říkali mu runotepec –, tak kdo jsem já, obyčejná ženská, abych zpochybňovala, co potřebuje?

Ach, vůbec nemohli tušit do jakého vlčího brlohu přišli, povzdechla jsem si a spěchala ulicemi zpět na tržiště. Sukně jsem si držela u kolen, nohy se mi nad kočičími hlavami jen míhaly, skoro jsem utíkala. Nevěděli, do čeho jdou, protože to vědět opravdu nemohli. Novigrad byl jako hospodská hra – dokud jste ji jen z povzdálí sledovali, mohla vám přijít zábavná, možná i nevinná. Ale teprve potom, co jste si přisedli, jste pomalu zjišťovali, do jaké pavučiny jste se zapletli. Bylo tu plno nepsaných pravidel a štamgasti je znali jako své boty. Hra byla najednou mnohem složitější, než se zprvu zdála, a rychle jste zjistili, že jako nováček v ní nemůžete vyhrát… Ne ne, k tomuhle stolu si sedali jen výherci – anebo oběti – a místní dobře věděli, že si mají hledět svého, a pokud se ti u stolu začnou rvát, mají jen doufat, že sedí dost daleko. Jenže teď celé město vědělo, že se semele rvačka, a ti chudáci, dobří páni obchodníci, jediní netušili, co se na ně chystá. 

A dost, Bětko, řekla jsem si. Ať si místní dělají, co chtějí, mně je to jedno, ale tohle si ti milí obchodníci nezaslouží. Byli tak hodní! Museli vědět, že si z jejich zboží nemůžu nic dovolit, ale stejně mě neodehnali. Usmívali se, ne jako ty místní hyeny, co žijí jen pro peníze. Jeden z nich se mnou dokonce i chvíli mluvil, jmenoval se Ardeth a byl velmi slušný. A sympatický… Když jsem pak zaslechla, že jim někdo otrávil pitnou vodu, šla jsem se okamžitě zeptat, jestli nepotřebují s něčím pomoci. A taky že potřebovali! Sami už tou dobou věděli, že tu nejsou v bezpečí. 

“Myslím, že mám všechno, pane Rašíde,” volala jsem na něj už z dálky. Seděl před jedním ze svých stanů, byl bohatě, ale na místní poměry neobvykle oblečený, a i když byla každá část jeho oděvu jiné barvy, vše mi to dohromady připadalo bezchybné a do detailu promyšlené. Hlavu měl omotanou dlouhým pruhem látky, byl velmi opálený a na bradě měl elegantní pěstěný plnovous. “Jen u toho zerrikánského oleje si nejsem úplně jistá. Našla jsem ho až ve třetím obchodě, no věřil byste tomu? Musela jsem obejít půlku města.”

“Jste hotový poklad, Alžběto,” široce se na mě usmál a rychle kontroloval, jestli jsem mu opravdu přinesla vše, co potřeboval. Mezi stany bylo rušno, každý něco nosil nebo připravoval. Chudáci, znovu jsem si posteskla. Jaký zlosyn musíte být, abyste někomu takhle otrávili vodu? Naštěstí byli obchodníci připravení a újmu utrpělo jen několik z nich. Stejně jsem tomu ale pořád nedokázala uvěřit.

“Je tu všechno, jste úplný zázrak, děkuji,” podíval se mi pan Rašíd do očí a já věděla, že to myslí upřímně.

“Nemáte vůbec zač. Ráda pomůžu. Není to správné, takhle jednat s hosty!”

“Ano, to ano,” přikyvoval obchodník. “Také jsme čekali něco trochu jiného, to přiznávám.”

“Je mi to moc líto. Novigrad dokáže mít i své pěkné momenty, víte?” snažila jsem se město obhajovat. “Ale lidé jsou tu… nenažraní.” Pan Rašíd jen dál se zúčastněným výrazem souhlasně přikyvoval, přísady si rovnal na stolek před sebe jednu vedle druhé a z cestovního vaku vytahoval nejrůznější nástroje: dlátka různých velikostí, kladívka a jehly, na zemi měl rozložené meče, šavle a nože všeho druhu. Bylo to jako sledovat nějaký rituál. Á, pan Rašíd je perfekcionista, usmála jsem se, když jsem sledovala, jak vyrovnává jedno dlátko tak, aby bylo položené přesně rovnoběžně s jiným. 

“Omlouvám se, jestli jsem vlezlá, ale co teď dál?” zeptala jsem se, když s přípravou skončil.

“Teď budeme čarovat,” zvedl ke mně oči a šibalsky se usmál. “Myslel jsem, že byste se na to ráda podívala, drahá Alžběto.”

“Ó, a nebude to nebezpečné?” neudržela jsem své vzrušení na uzdě.

“Nemusíte se bát. Jsem sice Sahir – čaroděj, ale mou magií je řemeslo,” uklidňoval mě. “Musíme se bohužel připravit na cokoliv, co se na nás chystá, a bojím se, že bez boje tento den neskončí. Musím pro naše bojovníky připravit zbraně,” vysvětlil mi a úsměv mu na chvíli ve tváři vystřídal smutek.

“Samozřejmě, pane Rašíde, dělejte co musíte,” řekla jsem a srdce mi v hrudi bilo jako zvony před nedělní mší. Tenhle den byl zatím asi nejlepší, jaký jsem kdy zažila. Byla jsem rozhodnutá zůstat tak dlouho, jak mi jen dovolí. “Moc ráda se budu dívat, klidně vám i pomohu, když budu vědět jak,” nabídla jsem se.

NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ

Na popravy už nechodím. Je to pořád to samé dokola – nekonečné proslovy o tom, co dotyčný provedl a jak nebetyčná zpronevěra našim drahým zákonům to je. Nějakou dobu mě pak ještě bavilo házet shnilou zeleninu, občas jsem si ji nechával bokem i týdny, ale i to člověka jednou omrzí. Poprava samotná je pak zajímavá jen jednou, nanejvýš dvakrát. Všechno je to totiž v hlase – k tomu správnému kvílení při upalování nebo křiku před gilotinou musíte mít vlohy a upřímně řečeno, ty má tak každý pátý. V těch ostatních případech je to spíš otravné než zábavné. Popravy vám po nějakém čase prostě zevšední. 

Jenže tentokrát to nebyl žádný obyčejný lapka, zloděj ani čarodějka. Tentokrát to bylo větší. Všichni věděli o té ofierské karavaně a o tom, co se včera na tržišti stalo. Slyšel jsem, že celá ta karavana nebyla vůbec obchodní, ale byla plná vyslanců a šlechticů, kteří tu byli na cestě do Tretogoru. Jenže to není všechno. Také se šeptá, že jeden z těch takzvaných obchodníků byl dokonce ofierský král v převlečení. Král! Věřili byste tomu? Myslím, že si ani moc nedomýšlím, když řeknu, že byli na cestě za Radovidem, aby s ním vyjednali nějakou důležitou smlouvu nebo úmluvu. Takové spojenectví by se mu určitě hodilo.

Jenže tenhle názor s ním nemuseli sdílet ostatní, že ano? Tím jsem si byl ostatně naprosto jistý. Někomu se tahle možnost nového spojenectví nezamlouvala, a tak na Ofieřany poslal nájemné vrahy. Je to konec konců klasický příběh – přítel mého nepřítele je můj nepřítel. 

Ha! Konečně se něco děje…

Na dřevěné, staré a často využívané pódium uprostřed Hierarchova náměstí vystupoval kapitán stráží a za ním dva těžkooděnci se spoutaným mužem mezi sebou. Na pódiu už nějakou dobu stál hierarchův úředník a kontroloval připravenou šibenici. Náměstí bylo plné lidí, a další strážní proto stáli pod pódiem a dělali kolem něho prostor. Dokonce i z oken okolních domů se dívalo nespočet zvědavých obličejů. Rozhlížel jsem se a znovu si potvrdil, že tahle poprava má potenciál být jednou z těch zábavnějších. 

“Vítejte, ctění občané města Novigrad,” zakřičel úředník, a i když mu při tom přeskočil hlas jako nějakému adolescentovi, dav se postupně utišil. “Sešli jsme se tu, abychom byli svědky spravedlnosti...” 

Bez proslovů se to nikdy neobejde, protočil jsem oči a znuděně si povzdechl. Monolog na pódiu mezitím pokračoval. Vzhledem k tomu, kolikrát už jsem ho slyšel, bych ho tam mohl odříkat sám. 

“... úmluvou jak mezi člověkem a člověkem, tak mezi člověkem a bohem,” dál recitoval úředník naučený proslov svým pištivým hlasem. “A proto vězte, že nikdo neunikne spravedlnosti před pozemským zákonem, a už vůbec ne před tím božským,” uzavřel konečně a krátce si odkašlal.

“Předstup tedy, Vladimíre von Everecu,” vyzval úředník muže a já si teprve teď všimnul, jaká je to troska. Oblečení měl na několika místech promočené krví a ruce, bok a levou nohu měl provizorně ovázané obvazy z bílého plátna, ale i těmi už krev prosakovala na povrch. Z vlasů měl už jen několik posledních pramenů nad čelem, jinak byl plešatý. I když byl ale v zuboženém stavu, nemohl jsem se zbavit pocitu, že nebýt pout, klidně by úředníka rozpáral jako řezník prase. 

“Byl jsi shledán vinným z pašování zbraní v prostoru tržiště, z přípravy mnohonásobné vraždy, z pokusu o ní a na konec z úkladné vraždy dvou obchodníků,” pokračoval úředník. “Z těchto vážných přečinů proti zákonu jsi byl obviněn pravomocně a bez práva na obhajobu.”

Znovu jsem se podíval na toho muže, Vladimíra, a těšil se na jeho reakci. Žádná ale nepřišla. Výraz měl pořád stejně klidný, skoro nezúčastněný. Přišel jsem, protože jsem chtěl slyšet křik a prosby! Co se to tady děje? Ten chlap přece nemůže svou smrt přijmout jen tak, bez nadávek, bez pláče, bez ničeho…

“Jménem jeho svatosti Cyra Engelkinda Hemmelfarta, velebného správce svobodného města Novigrad a hierarchy církve Věčného ohně…” zvýšil úředník hlas a otočil se čelem k von Everecovi.

“...jsi byl odsouzen ke smrti pověš–” nedořekl, když na pódium vyběhl jiný úředník, menší mužík s kulatým obličejem a mastnými vlasy, a cosi mu rychle šeptal do ucha. 

“Cože to?” zeptal se potichu. Náměstí ale mlčelo jako ryba a každý tak jeho otázku zřetelně slyšel. “To jako vážně?”

Druhý úředník přikývl a zařadil se vedle něj. První na něj ještě chvíli nevěřícně civěl, ale nakonec jen pokrčil rameny a otočil se zpět k odsouzenému. 

“...k pěti ranám bičem!” opravil se úředník a já viděl, jak se odsouzenému na obličeji rozevřel děsivý vlčí úsměv. 

Mít v tomhle městě známosti se vyplácí… znechuceně a zklamaně jsem si odplivl.

EPILOG

Je to pěkná bestie, tenhle Novigrad, to vám povím. Pokaždé, když se tam odvážím, se něco semele a ani tentokrát to nebylo jiné. 

Do města, až z dálného Ofieru, tentokrát připutovala obchodní karavana. Vozy se třpytily na míle daleko, zboží cinkalo a rachotilo s takovou vervou, že ptáci ze střech vystrašeně vzlétali až v Tretogoru a od velbloudů a koní byly dlažební kostky po té dlouhé cestě pokálené skoro jako Mahakam ráno po slavnostech piva. Pro běžné lidi to ale byl svátek; město díky karavaně vyjelo ze zajetých kolejí, tržiště místo každodenní šedi svítilo haldami zlatých a stříbrných tretek a pestrobarevných látek a hudbou a tancem… A ve městě bylo zase chvíli o čem diskutovat.

Jenže mezi blyštivými cinkrlátky a obyčejnou bižuterií byla i jedna perla a netrvalo ani den, než ji objevili ti, podle jejichž písničky město doopravdy tančilo – pánové místního podsvětí. 

Ne každý byl totiž v karavaně doopravdy tím, za koho se vydával, a ačkoliv to byl klam povedený, proti místním zkušeným špehům, zlodějům a vrahům nemohl nikdy obstát. Bylo vlastně zajímavé sledovat ten chaos, ten naprostý blázinec, když se lordi dozvěděli, že obchodníci jsou jen převlečeným doprovodem nikoho jiného než samotného korunního prince Ofieru – prvorozeného syna malika Nibrase – prince Sirvata.

První z lordů – Zkurvysyn Junior – zahlédl v princi svou šanci na zisk. Vždy byl spíše pro rychlé investice krvavějšího typu než pro ty dlouhodobé a čisté a tahle situace smrděla penězi a zlatem jako… no prostě stejně jako peníze a zlato obvykle smrdí. Ne, řekl si, tohle je příležitost zbohatnout a on ji nehodlal promeškat. Rozhodl se, že prince unese a prodá zpět jeho tatíčkovi za tučné výkupné. 

Panu Dijkstrovi, druhému z místních lordů, ale ihned došlo, jak nebezpečná tahle hra je. Pokud by se princi cokoliv stalo, muselo by město nevyhnutelně čelit králově hněvu a vzhledem k tomu, jak bohatý Ofier je, by Novigrad neměl šanci, ani kdyby prodal své hradby. Na druhou stranu ho ale napadlo (Dijkstra byl totiž chytrý a zběhlý v obchodních i státních záležitostech), že to byla i potenciální příležitost. Novigrad by totiž mohl skrze prince navázat s Ofierem nové vztahy, ať už obchodní, nebo ty politické, a to by výhledově znamenalo plnou městskou pokladnu i vlastní kapsy. 

Jenže další ráno se ti dva ohledně svého postupu neshodli. Zkurvysyn byl tvrdohlavý a Dijkstra příliš chytrý na to, aby na něj tlačil ještě více. Druhý lord musel něco udělat, a to okamžitě, nebo přijde pohroma. Zavolal si proto jednoho ze svých poslíčků a poslal ho karavanu varovat. Nevěděl sice, co má Zkurvysyn za lubem, ale Sirvata musel připravit na cokoliv. 

Jedině díky tomu pak byli obchodníci bdělí, když jim Zkurvysyn skrze svého najatého vraha otrávil vodu, a už v té chvíli se čile sami snažili zorientovat v místních poměrech a možných nebezpečích. 

Zkurvysyn ale samozřejmě nehodlal dělat tuhle špinavou práci sám – na to měl vždycky své lidi. A tentokrát měl štěstí. Do města totiž shodou náhod zavítal i jeho starý známý: muž, řekněme stejného ražení a stejných choutek jako on sám – Vladimír von Everec – a sebou měl i svou jednotku žoldáků, které se říkalo Kanci. No a kdo lepší by pro něj mohl Sirvata unést než právě Vladimír? A tak se setkali, vše projednali a společně něco málo popili, až byl na stole plán. Stačilo do hospody u tržiště propašovat zbraně, Kanci s Vladimírem v čele si je večer měli vyzvednout a nic netušící Ofieřany (nebo to si alespoň Zkurvysyn myslel) přepadnout. 

Jenže Dijkstra tušil, že něco takového přijde. Pracoval se Zkurvysynem a ostatními lordy v křehkém spojení jménem Syndikát už nějaký ten pátek a znal je všechny jako své boty. Proto se také rozhodl spojit s místním hierarchou církve Věčného ohně – Engelkindem Hemmelfartem, který měl pod palcem kromě kněží i místní stráž, a přemluvil ho, aby Ofieřanům pomohl. A tak byli strážní – zkušení vojáci v těžkých plátových brněních – již odpoledne připraveni v nejbližších uličkách a podloubích na cokoliv, co se může na trhu zvrtnout.

Přišel krásný večer, možná jeden z posledních letošních, a na tržišti se mělo tak, jako bylo v podobných teplých dnech v Novigradu zvykem, hrát, pít a tančit. Lidé proudili ulicemi, obchodníci zavírali své stánky, aby se k nim mohli přidat a i ofierská karavana se připravovala, i když z jiného důvodu. 

Runotepec Sahir očarovával poslední zbraně pro své bratry, bylinkáři připravovali léčivé tinktury, obchodníci balili své zboží, jako by měli ještě ten den z Novigradu odjet, a to všechno proto, že se princ Sirvat chtěl osobně ke slavnostem přidat. Princ sám, mezi tolika lidmi, v neznámém prostředí – báli se všichni. Celá karavana věděla, že se na něj něco chystá, on sám to věděl určitě také, ale něco (nebo někdo) ho přeci jen táhlo mezi lidi… Ofieřané byli po zuby ozbrojení, princovi špehové procházeli davem před ním, a jestli někde bylo nějaké vyvýšené místo, bylo určitě obsazené jeho služebnými, ostřížím zrakem sledujícími všechno a všechny pod sebou. Byli připravení. Nebo alespoň tak připravení, jak jen je za jedno odpoledne možné. 

… Ale když z davu po princově levici vyskočil maskovaný muž s dýkou v napřažené ruce, připravený pobodat prvního Ofieřana, na kterého narazí, stejně všichni na úder srdce ztuhli překvapením. Velitel princových stráží ale tasil téměř okamžitě a jako by svým mečem rozsekl prvotní šok. Všichni začali křičet povely a sekat proti dalším a dalším útočníkům. Byli všude – vlevo, vpravo, vypadali jako obyčejní lidé nebo byli zahalení do oblečení černého jako samotná tma, někteří děsivě řvali, meče řinčely, nože bodaly, krev stříkala, muži padali…

A když padl ten poslední a městské stráže konečně s duněním plechů přibíhaly, dívali se Ofieřané vyčerpaně jeden na druhého a věděli, že tuhle zkoušku mají za sebou. Dva z jejich bratrů zemřeli, mnozí byli zranění, ale princ byl konečně v bezpečí a bez jediného šrámu. 

Od té doby jsem už v Novigradu zaslechl několikrát vyprávění o divokých jižanech a zvlášť o jejich neúnavném kapitánovi nebo o nájemných zabijácích a o tom, že jestli do téhle chvíle ta bestie jménem Novigrad rozcupovala všechno, co se k ní jen přiblížilo, tak na tomhle soustu si vylámala zuby.